Tento týden mám konečně dovolenou.
Od pátku jsem to měla i docela nabitý, měla jsem kamarádky rozlučku se svobodou, v sobotu jsem jela s mamkou na výlet, pak tedy neděle byla klidnější, až na večer kdy jsem se přesouval do Prahy a hned šla na stolní tenis a drink. V pondělí jsem zase celý den byla mimo domov, šla do botanický a viz předchozí článek, v úterý ještě na otočku zase domu, kdy bylo 30 stupňů a já prostě musela k nám do bazénu a dát opalovačku na zahradě.
Tím, jak jsem měla pocit, že jsem se zase ani nezastavil, jsem si středu a čtvrtek dala relativně v chillu. Zorganizovala se doma na bytě, uklidila, ale pak i zorganizovala věci jako maily, fotky v mobilu a takový věci, na který normálně nemáte čas, ale díky kterým jsem pak v klidu a máte fakt pocit organizovanosti.
Ve středu jsem šla ještě v 6 ven s kamarádem, ale včera, tedy ve čtvrtek, jsem doopravdy byla jen doma a nehla se z bytu.
Na jedné straně si říkám, "Tak Terezo, máš konečně volno, a jak blbka sedíš doma, neděláš nic zajímavého...", ale na druhou stranu jsem to asi potřebovala, být nějak sama, zase se cítit zorganizovaně a fajn v místě kde trávím čas.
Poslední dobou mi fakt celý život přijde hektický, mega práce, hlavu mám jak balón ze všech info na co musím myslet, co všechno musím udělat, o zodpovědnosti ani nemluvím, pak je hezky, tak se furt snažíte vidět s kamarády a užít ten čas a poslední měsíc ještě randíčka a chodíte jen do práce, pak domu přijdete vždy večer, vyčerpanost a žádný čas na sebe.
A tak tu sedím, ještě jsem řešila práci dneska trochu více (ano, i když mám volno), a cítím se zase tak nějak přehlcená a vlastně cítím úzkost z toho všeho.
Že se ještě v té práci snažíte jet na 150 % poslední půl rok, děláte práci za kolegy mnohdy, protože to chcete mít v pořádku všechno, a pak vlastně se najde nějaká chyba, nedokonalost, whatever a srazí vás to, že se tak snažíte, a stejně zase něco.
Jindy tohle vnímám v pohodě a prostě stane se, jsem jenom lidi, ale jindy, třeba jako dnes, mě sebemenší chybka srazí dolu, než si zase uvědomím, že je to v pořádku. A vlastně tu chybu ve finálně vnímám jen já, že se vlastně ani nic nestalo, nemá to žádný následek, jen pro mě to bylo lehký zaváhání, něco ne na 100 %, ale pro mě tedy vlastně chyba.
A prostě sedím tu a jsem naprosto vyčerpaná a ani nevím co dělat, aby se cítila líp. Jít se projít? Už jsem byla. S kámoškou? Jdu odpoledne a vlastně i pak celý víkend budu s kamarádkou z Brna a stejně se bojím, že se z toho prostě musím asi jen vyspat? A pak to bude zase fajn, ale stejně takový den zase brzo přijde.
Ale jsem fakt vyčerpaná, poslední měsíc na mě padl celý ten náročný půl rok práce, kdy jsem toho zvládla víc, než mám a než bych měla a teď jen nějak dojíždím a mám horší a lepší dny. Ale overall? Jsem vyčerpaná a nevím co by se mělo stát, abych tenhle pocit neměla.
Možná mi i přijde, že se snažím, ale vlastně tu snahu ani nikdo nevidí? A pak se bojím, že malá chyba a tu ty lidi samozřejmě uvidí. A ať už je to vlastně cokoliv. Ale paradoxem často je, že ty chyby vnímám jen já, taková ta chyba, kterou si uvědomíte sama a pak se na povrch ani nedostane a lidi o tom neví.
Už se asi i moc opakuju a fakt jen píšu v proudu myšlenek, který mi teď jde. Já nevím..minimálně ten poslední půl rok jsem fakt v takovým kruhu, cítím se jednou hrozně skvěle, pak zase na nic jako teď a řeším zbytečnosti a už mi to celé příjde hrozně absurdní. Nespím a problém se spánkem se nijak nelepší a vlastně si říkám, že jsem vůbec momentálně šťastná? Dělám to, co bych chtěla?
I mean... svojí práci miluju a chci se hrozně zlepšovat, jsem namotivovaná být lepší a lepší. Ale tyhle pocity bych asi taky mít neměla. Nebo to je normální? Prostě jen každý den nemůže být sluníčkový?
Fakt nevím...
Žádné komentáře