#TÉRSDIARY N.2

Taky znáte to, že si dáte víno, a pak máte takovou vzpomínací, přemýšlení, atd? 

Tak to mám právě teď já, a díky tomu, že mám tady ten blog a vás, tak se tu zase trošku vypíšu. Asi by bylo lepší mít deníček a občas si ty své myšlenky nechat jen pro sebe, ale třeba se někdo cítí stejně, má věci stejně, někomu to pomůže, nebo jen ukojím někoho zvědavost haha. Každopádně další tok mých myšlenek je tu.

Budu to opravdu psát tak, jak mi přijdou myšlenky. Ale dnes se mé myšlenky ubírají hlavně cestou, že miluju Londýn a že mi bude hrozně chybět.

Stále se i ptám sama sebe, mám odjíždět? Ale vím, že už mě to tu nebaví, respektive nebaví mě být part-time nanny, jelikož mám na víc a mám potenciál někde jinde, ale zase vím, že mé zkušenosti na Londýn nestačí a větší šanci mám v Praze.
Situace mi taky moc nenahrála a všichni utekli zpět, a kdo ví kdy to bude v pohodě. Rodinný problémy taky jsou, jsem tu více jak rok a půl a cítím, že bych měla zase trochu času věnovat ČR a být s rodinou a kamarády, a hlavně si užít život. 

To je můj problém, prostě jsem si teď život moc neužívala a kdy jindy než teď se vrátit do Prahy, když ještě kamarádi nemají rodiny a děti, a ještě si něco užít a pak se zase vrátit zpět do Londýna. 

Doopravdy, dva roky zkušeností v práci, co chci, a pak se sem musím vrátit. Táhne mě to sem i teď, kdy jsem v Londýně, úplně cítíte tu touhu v srdci, že tu musíte a chcete žít. Vím, že tady jsem doma, ale proto, abych se tady měla líp se na chvílí potřebuju vrátit domu, užít mladého života a vyblbnout se, a ve 27 přijít sem. A děti? Klidně až ve 32. Radši bych popravdě neměla děti, než abych neudělala to, co bych v životě stihnout a udělat chtěla. 

A když sem přijdu ve 27, i tři roky na užití života tady bude dostatek. 

Já jen doufám, že tohle rozhodnutí bude stejně dobré, jako jiná má rozhodnutí předtím, protože jsem se vždy rozhodla správně (klepklep).

Potřebuju teď ale práci, kterou chci, a mám dost slušnou naději ji dostat, potřebuji kamarády, který tady v Londýně momentálně nemám, a i když nebudu v Praze šťastná tak jako tady, co se týče prostředí, budu tam mít tu práci a kamarády a víno a život a pak se sem prostě vrátím. A rande, je to hloupý, ale taky mi to tak chybí.  

Opakuju to furt dokola jako bych potřebovala od někoho odkývat, že to tak je správně a dobře. Stačilo by jen znamení, že to tak mám udělat, abych to brala takový potvrzení a byla v klidu, že to co chci fakt přijde, a že tohle je ten správný krok, aby byla moje budoucnost lepší.

Ale i focení bych měla v Praze lepší, respektive mám. Mám tam více kontaktů, možností.
Ale jo, prostě do toho jdu a chci teď domu!! Teda ten proces jsem začala, a získám zkušenosti, a pak tady seženu hned lepší práci, zlepším focení a bude víc focení, které mi pak taky pomůže, budu s kamarády a užiju život, ale pak se prostě vrátím. Ááááá jen ten Londýn, prostě ho miluju, tady chci žít, tady je doma.

Je neskutečný jak ten Londýn miluju a jak moc se tu cítím doma a líp, než v ČR, a všechny ty super chvíle.

Smutný, že ty super chvíle byly i s člověkem, který už tu dávno není v mým životě, a přesto na něj zase myslím.  I přesto, že se ke mně choval hnusně, tak jsem ho měla fakt doopravdy ráda a chybí mi i teď, i když spolu od září nejsme. Je to vlastně crazy, jelikož ke mně byl fakt hnusnej a já nechápu, proč jsem ho vlastně měla ráda. 

Samozřejmě já měla taky chyby. Jsem dost žárlivá a fakt doufám, že s nikým dalším nebudu. Už nechci dělat chyby, který jsem dělala (perfekcionistická stránka Terky, ale nikdo není dokonalý, hm?) Ale vlastně se mi pak potvrdilo, že jsem doopravdy důvody žárlit měla a moje intuice byla zase správná. Prostě to člověk cítí, že ten druhý nemá zájem, nesnaží se atd atd a nebudu se obviňovat a cítit blbě, ano, chyby jsem dělala, ale.. a fakt se nemůžu dočkat až potkám někoho, pro koho budu special a nebudu už muset čelit kravinám, a kdo si mě bude vážit. 

Ale to je taky další kapitola, možná bych k tomu jen řekla, že jsem nedávno viděla video jedné youtuberky a říkala, že není člověk, který by mohl být sám a že není silná a musí mít někdo vedle sebe. 

Dřív jsem hrozně furt někoho chtěla, a nikdy neměla, a jsem vlastně ráda, že ne, protože bych nebyla tam kde sem, a já jsem happy, tak jak to je a jsem ráda, že dokážu být sama se sebou a svými myšlenkami, jsem tady vlastně teď celou karanténu sama, jasně, píšu si s kámošem atd., ale mně tak hrozně nevadí být sama a jsem někdy i dost ráda sama. A vlastně fakt člověk cítí, jak je silnej.

Prostě všechno co má být, tak je a je pro to důvod. Nebyl ke mně hodnej a srážel mě, teda když jsme spolu byli, tak super, ale jak byly sms, tak furt měl něco proti mě, hledal na mě chyby a shazoval mě,  a já jsem teď lepší a zase jinde, ale i tak mě mrzí že jsem dělala chyby, co jsem dělala a taky měla na tom zničení zásluhu, ale budu teď a pak jinde a vrátím se a jsem teď tak jiná, spoustu věcí se za poslední půl rok stalo a jsem a budu lepší, a budu mít život jaký chci a prostě to všechno bude, vím to. 

No.. tady to asi ukončím, ani nevím, zda to bude dávat smysl, prostě myšlenky jely a ruce psaly, ale proč ne, je to přece jen takový můj deníček tady. 

Klidně dejte vědět co vy, at už sem, nebo napište soukromě, zajímá mě, kdo tohle celý přečetl haha.